Edward Moore "Ted" Kennedy

Životopis

Nejmladší z devíti dětí Josepha a Rose Kennedyových se narodil 22. února 1932 a jeho život je silně spjatý a podobný osudu jeho bratrů. Od dětství se zajímal o politiku, být starší, byl to možná on, kdo se jako první ucházel o úřad prezidenta (ve skutečnosti byl čtvrtý - po tom, co všichni starší bratři zemřeli, chtěl kandidovat také). V každém případě 1959 pomáhal Johnovi podobně jako i Bobby s volební kampaní; na přání otce Josepha mu pak na oplátku John pomohl k místu v Kongressu.

Ted Kennedy se tak roku 1960 stal senátorem za stát Massachusetts a dodnes senátorem zůstal, ačkoliv se, jak už jsem se zmínila, i on ucházel o prezidentskou funkci. V roce 1969 se začal připravovat na volby, ale i jeho postihlo neštěstí, které mu převrátilo život. 18. července 1969 (13 měsíců po smrti Bobbyho) jel v noci v autě s Mary Jo Kopechne, bývalou sekretářkou svého bratra Roberta. Byla noc a Kennedy slíbil, že odveze Mary Jo domů. Nikdo přesně neví, co se té noci stalo, podle Tedovy verze vylétli s autem z mostu a zatímco Ted dokázal vyplavat ven, Mary Jo v autě uvízla. Z neznámých důvodů také Kennedy nenahlásil nehodu hned, ale až po několika hodinách, ačkoliv už hodinu po nehodě došel požádat o pomoc několik kamarádů zpátky na večírek. Jako řada dalších zvláštních nehod rodiny Kennedyů, ani tato není dodnes přesně objasněna, některé verze dokonce hovoří o tom, že Kennedy toho večera v autě vůbec neseděl, ale byl vydírán, aby tuto verzi policii uvedl. Důvod by byl jednoduchý: došlo by k ostranění dalšího Kennedyho, který choval stejné postoje jako jeho bratři, a zároveň ostranění bez dalšího "osamělého střelce". V každém případě spousta věcí v jeho případu nesedí a ani Kennedyho výpověď zdá se neodpovídá přesně tomu, co se podle vyšetřování odehrálo (Kennedy například uvedl jinou rychlost vozidla, jeho lehká poranění neodpovídala poraněním, které by měl podle rekonstrukce při pádu utrpět, zdá se téměř nemyslitelné, že by se dokázal dostat z ponářejícího se auta pouze okénkem, ještě navíc, když seděl na místě řidiče, atd.).

Ať už tomu bylo jakkoliv, okamžitě začala veřejná štvanice na Teda Kennedyho a ten se okamžitě vzdal svých prezidentských ambicí. Uvažoval i o odchodu z Kongressu, ale po tom, co se za něj postavila i matka Mary Jo, zůstal. O místo v Bílém domě se pak ucházel ještě jednou, kandidaturu v roce 1980 ale po neúspěšném začátku stáhl.

Hned po Robertu Byrdovi byl tak Ted Kennedy na počátku 21. století nejdéle působícím americkým senátorem. Na této funkci setrval více než polovinu života, přesto se nedalo říct, že by mu přibývající léta vzala elán a liberální postoje. Jako jeden z prvních politiků v USA začal podporovat sňatky lidí stejného pohlaví (stát Massachusetts je zároveň jediným státem USA, kde jsou tato manželství povolena) a ačkoliv podporoval americkou invazi do Afghánistánu v roce 2000, byl jedním z nejsilnějších kritiků Bushovy vlády při vstupu amerického vojska do Iráku. Podporoval kontrolu prodeje zbraní, stejně jako od začátku podporoval Baracka Obamu při jeho úsilí stát se prezidentem. Ostatně Obama o Kennedym později prohlásil, že byl pravděpodobně nejlepším senátorem USA své doby. A možná měl pravdu, málokterý politik si dokázal získávat tak silnou přízeň obou stran jako právě Edward Kennedy.

Roku 2007 byl Kennedymu zjištěn zhoubný nádor na mozku a zdálo se, že mu mnoho času nezbývá. Kennedy se však podroboval léčení, nadále se stýkal s voliči, chodil na zasedání senátu. Prognózy o tom, že mu zbývá pár měsíců, maximálně půl roku, umlčel svým nezměrným optimismem, ale když se během roku 2009 na tři měsíce nedostavil do senátu, vše nasvědčovalo pomalému úpadku americké legendy.

Ted Kennedy nádoru podlehl 25. srpna 2009, jen dva týdny po smrti své sestry Eunice.

Mimochodem, Kennedy byl také registrovaným členem internetové stránky YouTube, kde se dodnes můžete podívat i na některá jeho videa.

Citáty

"Během let, které jsem věnoval službě veřejnosti, jsem věřil, že se Amerika musí ubírat cestou svobody a spravedlnosti pro všechny. Tato cesta nemá konce, vždy se lze vydat na další výpravu. Víme, že budoucnost přežije nás všechny, ale také věřím, budeme žít v budoucnosti, kterou si vytvoříme."

"Když se podívám zpět na všechny ty míle a všechny ty měsíce a všechny ty vzpomínky, myslím na vás. Vzpomenu si na slova básníka a řeknu si: 'Jaké úžasné přátele to mám.' "
(Z projevu Teda Kennedyho po tom, co prohrál prezidentské primárky s Jimmym Carterem, 12. srpna 1980)

"Můj bratr nepotřebuje být idealizován nebo zvětšován za hranice toho, kým skutečně byl, jen proto, že zemřel. Stačí, pokud si budeme pamatovat, že to byl muž, který viděl špatné a chtěl to napravit, viděl trpící a chtěl jim pomoci, viděl válku a chtěl ji zastavit."
(Na pohřbu bratra Roberta Kennedyho, červen 1968)

"Slova jsou dobrá, ale záleží na tom, co si z nich další generace přečte."
(Kennedy o americké ústavě, 29. dubna 2002)

"Skutečně porušujeme zákony? Nebo je tu snad jeden zákon pro průměrné lidi a druhý pro mocné?"
(1973)

"Mám ho rád jako herce, ale co nutí Republikány myslet si, že je to perfektní politik? Samozřejmě, je těžké se s ním hádat, když visíte hlavou dolů pověšený za kotníky."
(O Arnoldovi Schwarzeneggerovi)

Co o něm řekli

"Senátor Kennedy byl osobností, která lidi na celém světě, nejen v Americe, inspirovala svou úctou, respektem a zájmem."
- Tony Blair, bývalý premiér Velké Británie

"Senátor Kennedy byl jeden z nejvlivnějších vůdců naší doby a jeden z nejlepších senátorů americké historie. Jeho velké srdce, bystrá mysl a neutuchající energie byly dary, které rozhodl obětovat, aby z naší demokracie vytvořil ještě lepší unii."
- Bill Clinton, bývalý prezident USA

"Senátor Kennedy byl jednou z nejvýznačnějších a nejtalentovanějších postav americké politiky. Během 47 let, kdy sloužil jako senátor, pomohl své zemi i celému světu v otázkách míru i spravedlnosti."
- Taoiseach Brian Cowen, premiér Irska

Vzpomínky obyčejných lidí na Teda Kennedyho

Po Kennedyově smrti se na oficiálních stránkách Teda Kennedyho objevila žádost, v rámci které měli lidé napsat, jak si senátora pamatují. Četla jsem desítky příspěvků a některé jsem se rozhodla přeložit a hodit i sem. Ted Kennedy byl totiž nejen výborný politik a senátor, ale byl také lidský; a právě jeho laskavost, vřelost a ochota pomoci z následujích příběhů krásně vyplývá. Najdete tam až heroické příběhy o tom, jak se rozhodl bojovat proti válce na druhém konci světa, i zdánlivě bezvýznamné okamžiky, kdy se ochotně vyfotil pro partu školních dětiček. Ale takový už Teddy byl.

"V pozdních hodinách 25. března 1971, zatímco občané Dhaky spali, pákistánská armáda vytáhla do války proti svým vlastním lidem. Ve chvíli, kdy vyšlo slunce, bylo tisíce studentů ze dvou univerzit mrtvých a nepočítatelně dalších zraněných.
Univerzita ve Dhace byla centrem politických aktivistů po desetiletí. A pro generály pákistánské armády vedené prezidentem Yahyaem Khanem a jeho spojencem generálem Tikkou Khanem bylo načase, aby zmizela z mapy. Armáda se také měla dotknout starého stromu na školním pozemku, o kterém se tvrdilo, že svými kouzelnými schopnostmi působí na všechny mladé muže a ženy, kteří si pod něj lehnou.
Po prvních masakrech se vojáci vydali porazit tento starý strom známý jako "Bawt Tawla", pod jehož větvemi mnoho generací studentů sedělo, přemýšlelo a pak se vydalo změnit svět.
Pod tímto stromem začala v roce 1953 jazyková revoluce. A v roce 1968 se pod tímto stromem rozhodli studenti postavit vojenské diktatuře generála Ayuba Khana.
Když slunce toho 25. března vyšlo na obzor, byl už strom pryč a pákistánská armáda tak vyrvala srdce Univerzitě v Dhace.
"Bylo to, jako by vám někdo sebral smysl života," řekl Fuad Chowdhurry, kanadský filmař, který se stal svědkem masakru.
"Viděl jsem běžné zabíjení a střílení civilistů. Dělo mi zbořilo část domu, ale když jsme dalšího rána viděli, že ten strom zemřel, naprosto nás to zničilo," dodává. "Bawt Tawla zmizel navždy, mysleli jsme si. Ale neměli jsme pravdu."
O milion životů a dva roky později, když armáda Bangladéše porazila pákistánskou armádu a dosáhla nezávislosti, přišel bílý americký politik a postavil se na místo, kde stál starý strom, aby zasadil nový.
Dnes, téměř o 40 let později, je ze sazeničky velký strom, nový Bawt Tawla, a studenti u něj můžou číst jméno muže, který ho zasadil: senátor Edward Kennedy.
Ted Kennedy se vždy hodně zajímal o světové dění. Někteří ho obdivují kvůli jeho charismatu, jiní, protože byl bratr Johna a Roberta. Ale v Bangladéší ho lidé milují, protože se rozhodl promluvit, když se zbytek USA neobtěžoval říct ani slovo.
V roce 1971, kdy pákistánská armáda začala s genocidou, byl Islamabad blízkým spojencem USA. Prezident Yahya Khan ulehčil setkání Nixona s Maem a Bílý dům nejevil zájem o zničení vztahů s vojenským spojencem.
(...)
Blood řekl, že na Univerzitě v Dhace byly studenti "buď zabiti ve svých pokojích, nebo zkoseni zatímco vycházeli z budovy... Odhadem bylo 1000 lidí, převážně studentů, ale také členů fakulty, zabito... Jsou tu dva masové hroby, jeden u Iqbal Hall, druhý blízko Rokeya Hall. Po dešti se objevilo několik těl. Ten zápach je odporný."
Místo toho, aby se někdo zajímal o krveprolití, byl Bloodův telegram označen jako "tajný" a Blood byl přesunut z Dhaky. Zatímco svět na Bangladéš zapomněl, jeden muž měl tu odvahu nepřijmout názor vlastní vlády, nestarat se o Nixona a odjet tam, kde deset milionů lidí žilo ve strašných podmínkách. Tento muž byl devětatřicetiletý senátor Ted Kennedy.
Kennedy putoval po táborech a slyšel z první ruky příběhy o masakrech, které se odehrávaly v celém východním Pákistánu. Když se vrátil domů, napsal senátní komisi o "jednom z nejděsivějších příběhů lidské bídy v moderní době." Psal:
"Nic není jistější, nic není lépe zdokumentované než sytematická kampaň teroru - s genocidními následky - kterou začala pákistánská armáda 25. března. ... Vše bylo oficiálně sponzorované, nařízené a vykonané pod zákonem Islamabadu. Amerika je kvůli své podpoře Islamabadu také viníkem této lidské a politické tragédie ve východním Bengalu."
I přes Nixonovy námitky, Kennedy pracoval na tom, aby Spojené státy předstaly podporoval Pákistán. To nakonec vedlo k tomu, že Kongress vydal zákon zakazující prodej zbraní do Pákistánu.
16. prosince 1971 válka v Bangladéši skončila a Bangladéš se stal nezávislou zemí.
Fuad Chowdhury vzpomíná, jak se o dva měsíce později Kennedy vrátil do Bangladéše a zasadil zde nový strom. "Byly zde tisíce studentů a řvali: "Joi Kennedy!" (Ať žije Kennedy!) a on k nám promluvil, srovnával revoluci v Bangladéši k tou americkou.
Pro nás byl hrdina a vždy na něj budeme vzpomínat jako na muže, který se za nás postavil v našich nejtemnějších dnech. Ten strom by se měl přejmenovan na Kennedyho strom."
Dnes strom, který Kennedy zasadil roku 1972, vyrostl do stejně velkého stromu jako bývalý Bawt Tawla."
- Tarek Fatah

"Během našeho pobytu ve Washingtonu DC jsme navštívili Capitol s našimi čtyřmi malými dětmi. Zatímco jsme vycházeli z Capitolu a zastavili se na schodech, abychom mohli pořídit několik fotek, naše tříletá dcera odběhla pryč. Než jsem si uvědomila, co se stalo, směřovala si to už doprostřed ulice, běžíc tak rychle, jak jí to jen její malé nožičky dovolovaly. Její otec se rozběhl za ní, ale ještě než ji dostihl, se pro ni sehnul vysoký muž, který šel po ulici a povídal si se dvěma kolegy. Donesl nám ji zpátky a vrátil nám ji do náručí. S údivem jsme zjistili, že se jedná o senátora Kennedyho. Udělalo na nás dojem, že plně zaměstnaný muž v jeho pozici zaznamená malou holčičku, uvědomí si, co se stalo, a jednoduše a přirozeně pomůže k vyřešení situace. Vždy jsme to považovali za znak jeho síly - jeho přirozená laskavost a zájem - ačkoliv řada jiných si ho neuvědomovala."
- Edy Stoughton

"Když jsem sledovala pohřeb senátora Kennedyho, uvědomila jsem si, jak milý byl na naši dceru Carol v roce 1978, kdy jí bylo 14 let. Tehdy mě a Carol pozval, abychom se připojili k němu a jeho synu Tedovi během oběda ve Washingtonu DC. Carol přišla o nohu kvůli rakovině a stejně tak na tom byl jeho syn. Senátor Kennedy nám prozradil, že se přes to jeho syn nedovede přenést. Když jsme dorazili, řekl: "Už jsem na vás čekal." Dal mi ruku kolem ramen a prohlásil: "Nikdo nezná naši bolest tak jako my." Tohle byl otec mluvící se silným zaujetím, ne senátor; věděl, jak podobná událost pohne rodinou. Když jsme šli do jídelny, přesunul svůj zájem na Carol a její budoucnost. Ptal se jí na školu, nabádal ji, aby byla pozitivní ve svém uvažování, aby si uvědomila, že cokoliv je možné, pokud si udrží víru. Když jsme odcházeli, řekl nám, že s ní chce zůstat v kontaktu. Toho roku jí napsal dvakrát a ona mu odpověděla. Překvapilo nás, že by se senátor z Bostonu mohl tolik zajímat o čtrnáctiletou dívku z Californie. Byl milým, upřímným člověkem, který se zajímal o všechny. Byl darem. Naše dcera zemřela v roce 1982, ale já nikdy nezapomenu na laskavost, podporu a lásku, kterou ji zahrnul. Jsem hrdá, že jsem ho mohla poznat."
- LaVonne Simonides

"Před 43 lety jsem byl v nemocnici v NJ, kde jsem se s poraněnou páteří zotavoval z autonehody. O dva roky dříve byl senátor Ted Kennedy ve stejné situaci kvůli pádu letadla. Nevím, jak se o mně dozvěděl, ale dostal jsem od něj dopis. Byl plný soucitu, naděje a povzbuzení. Na mé dlouhé cestě uzdravení mi pomohl. A o 24 let později mi měl pomoci znovu. Byl autorem a pomohl k uvedení zákona American with Disabilities Act. Žít na vozíku není snadné, ale vyhrazené místo na parkování, nájezdy na obrubník a přístupné veřejné toalety udělaly můj život mnohem snažším. Chtěl jsem jen poděkovat a říct sbohem příteli, kterého jsem nikdy nepotkal. Odpočívej v pokoji, Tede."
- Vincent Felice

"Během války ve Vietnamu se jeden z mých bratranců vážně zranil po tom, co šlápl na minu. Byl odvezen do nemocnice, ale pro naši rodinu bylo těžké zjistit od armády nějaké bližší informace. Nakonec jsme vypátrali, kde se nachází, ale trvalo nám to několik dnů. O několik měsíců později má teta potkala senátora Kennedyho v místní restauraci. Představila se a řekla senátorovi o problémech, které měla s nalezením svého syna, ten byl v té době už zpátky v nemocnici v Bostonu. "Proč jste mi nezavolala?" zeptal se. Má teta, dcera irských přistěhovalců, se stáhla zpátky. "Nechtěla jsem vám způsobovat problémy," odpověděla. "Způsobovat problémy? Nikdy si nemyslete, že mi způsobujete problémy. Můžete mi zavolat kdykoliv." Na mou tetu tento rozhovor udělal velký dojem."
- Ann McNamara

"Během mých let na George Washington University jsem měla privilegium sloužit jako jeden z členů štábu senátora Kennedyho. Byla to úžasná zkušenost. Senátor Kennedy si vždy našel čas, aby mě pozdravil a popovídal si se mnou. Jedna z mých povinností byla nosit mu oběd. Během své práce jsem se v jeho pracovně vždy setkala s neuvěřitelnými rodinnými fotkami a vzpomínkami. Byla jsem svěděk z první ruky, poznala jsem vlastní část Camelotu. Jednoho dne jsem onemocněla. Štáb mi navrhl, abych se stáhla a vrátila se do nemocnice ve škole. Senátor Kennedy, který kolem zrovna náhodou procházel, měl však jiný nápad. Provedl mě před chodbu pro senátory až k lékaři z Capitolu. Čekal na mě, dokud prohlídka neskončila. Byl jako můj otec a takového jsem ho měla ráda. Skvělého Američana, který v našich srdcích nebude nikdy nahrazen."
- Brian McConnell

"Senátor Kennedy mi před mnoha lety, když byl ještě velmi mladý, doslova zachránil život. Po pracovní nehodě jsem ochrnula na polovinu těla. Bylo mi 22 let. Po třech měsících, kdy jsem ležela v nemocnici, aniž by se mi dostalo nějaké pozornosti nebo odpovědi na otázku, zda ještě někdy budu chodit, jsem se rozhodla napsat senátoru Kennedymu a popsala jsem mu svou situaci. O dva týdny později jsem obdržela dopis od Pierra Salingera, ve kterém mi oznamoval, že si senátor můj dopis přečetl a rozhodl se s mou situací něco udělat. Během dalších dvou týdnů už u mé postele stáli čtyři doktoři připravení podrobit mě všem testům a donutit mě znovu chodit. Také je zajímalo, koho jsem kontaktovala, kdo měl takovou moc. Nikdy jsem jim to neřekla. Dnes je mi 68 a senátor Kennedy byl v mém srdci po celou dobu. Fakt, že senátor z Massachusetts se rozhodl změnit život jakési mladé dívce v Kalifornii, byl neuvěřitelný. Ani v mých nejdivočejších představách si nědokážu představit jinou osobnost s jeho mocí, která by pro mě něco podobného udělala."
- Marta Cooper

"Vyrůstala jsem v Severní Karolíně, tudíž jsem senátora Kennedyho nikdy nepoznala osobně, znala jsem ho ale jinak. Znala jsem ho díky tomu, že se na konci svého života má nemocná babička mohla dostat do hospicu. Znala jsem ho díky tomu, že mí černí přátelé mohli chodit se mnou do školy a mít stejná práva jako ostatní Američané. Znala jsem ho díky svým rodičům, kteří se nemuseli bát o zdravotní pojištění. Znala jsem ho díky své kamarádce Faye, která je na vozíku a která může jít na jakékoliv veřejné místo díky Americans with Disabilities Actu. A mohla bych pokračovat, ale zkrátím to na konstatování, že ačkoliv jsem se se senátorem Kennedym nikdy nesetkala, dotkl se mého života."
- Chloe Wellons

"Po tom, co jsem byl zasažen kulkou do levého kolena, jsem strávil devět měsíců v nemocnici. když jsem byl propuštěn, nechal jsem se převelit do Ft. Meade a senátor Kennedy mi tehdy pomohl. Přihlásil jsem se k jednotce s tím, že mám omezené schopnosti. Seržant nicméně prohlásil, že se nemůžu uživit, protože kohokoliv, jako jsem byl já, nenáviděl. Zavolal jsem do štábu senátora Kennedyho, abych si mohl stěžovat. Během dvou hodin volal senátor Kennedy seržantovi. A pak ještě chvíli mluvil se mnou. Od té doby jsem nikdy neměl problémy. Zajímalo ho, že zraněný voják je diskriminovaný, když chce sloužit své zemi. Nikdy jsem nic podobného nečekal. Navždy si budu pamatovat, že on byl ten, kdo se skutečně zajímal."
- Robert Sirop

"Neznal jsem senátora osobně, ale pamatuju na vřelost, kterou vůči mě projevil, když mi bylo 11 let. Jel jsem na školní výlet do Washingtonu DC v roce 1976. Šli jsme směrem ke Capitolu, abychom si ho vyfotili, a všimli jsme si senátora Kennedyho, jak jde dolů po schodech. V ruce měl nějakou složku. Vypadal zmateně a někam pospíchal. Zeptal jsem se ho, jestli bych si ho mohl vyfotit, jak schází ze schodů. "Určitě," řekl mi. Znovu vyšel nahoru a mával, zatímco scházel. Když už byl dole, zeptal se: "Bylo to dobré?" Celá skupina mu poděkovala a on si šel svou cestou. Pro skupinu 100 dětí, která byla poprvé ve Washintonu DC, znamenala fotka s podobnou ikonou strašně moc. Nikdy jsem nezapomněl, co pro nás tehdy udělal. Má matka, která se výpravy také zúčastnila, na jeho čin také nezapomněla."
- Albert Brooks

"Když jsem vyučovala na anglické střední škole, senátor Kennedy přišel do mé třídy. Tehdy bylo na stěnách hodně maleb. Šel přímo k Tannerové obrázku otce a syna. Řekl mi, že je jeden z jeho oblíbených a že prý kdysi také maloval. Cítila jsem nesmírnou čest, že mi něco podobného sdělil, a dala jsem se s ním do hovoru. Po demokratickém sjezdu, kde výborně a úderně promluvil, jsem mu napsala dopis, abych mu poděkovala. Odpověděl mi v tom nejkrásnějším dopisu. Dala jsem si ho zarámovat. Psal: "Vím, že jsem jeden z nejšťastnějších lidí na světě, protože se na mě vy a řada dalších obrací se inspirativními slovy plnými naděje a podpory." A pak tam stálo: "... když jsem tam v Denveru stál před delegáty Demokratického sjezdu, nemohl jsem si pomoct, ale myslel jsem na vás." Bylo to tak osobní. Ale takový on byl. Osobní, milý, soucitný. Měla jsem ho ráda."
- Anita Preer

"Senátor Ted Kennedy mi umožnil stát se architektem, ačkoliv mě neznal a nikdy mě nepotkal. V roce 1971 jsem byla přijata na Univerzitu v Rhode Islandu, obor architektury. Nemohla jsem si ale dovolit školné, a když jsem požádala o finanční pomoc, bylo mi oznámeno, že prezident Nixon zredukoval finance na školství a že tedy nemohu dostat žádné peníze. Žila jsem v New Yorku a napsala jsem svým dvěma senátorům i guvernérovi. Stejný dopis jsem odeslala i senátorovi Kennedymu. Byl jediný, kdo mi odpověděl, ačkoliv věděl, že nejsem obyvatelem jeho státu. Dopisem mi sdělil, že můj dopis přeposílá senátnímu výboru a že se mou záležitostí bude zabývat v průběhu několika příštích týdnů. Dopis osobně podepsal. O několik týdnů později jsem dostala od Teda Kennedyho další dopis. V něm čestně hájil prezidenta Nixona a řekl, že není pravda, že by dal redukovat peníze na školné. Prý redukoval jen platy, zatímco peněz na školné mělo být víc. K dopisu mi přiložil informace o školném, které můžu od vlády dostat v Rhode Islandu. V detailních informacích jsem našla několik vhodných programů, přeposlala je do školy a dostala celé školné, o které jsem požádala. Ve výsledku jsem mohla zůstat na škole, vystudovat a stát se architektem. Pocházela jsem z dělnické rodiny a byla jsem první žena v rodině, stejně jako první člen rodiny, který kdy šel na univerzitu. A to jen proto, že se Ted Kennedy zajímal o to, abych mohla dosáhnout svého snu."
- Lynda Hayes

"Žiju v Dublinu, ale mezi roky 1994 a 2001 jsem pobýval v Bostonu. Jedna z nejlepších vzpomínek, kterou na svůj pobyt mám, je setkání se senátorem na konci roku 1994, když jsem pracoval na noční směny, abych si mohl dovolit studium na Univerzitě v Suffolku. Frank Bellonti tehdy pořádal večírek pro senátora a jeho ženu Vicki. A byl to také Frank, kdo nás představil. Nemohl jsem tomu tehdy věřit, vyrůstal jsem v 70. a 80. letech v Dublinu, kde byli Kennedyovi uctíváni. A právem. Takže jsem tam stál se vším nářadím a žebříkem (pracoval jsem jako údržbář) mezi několika důležitými právníky a byznysmeny. Co zůstává v mé vzpomínce nejjasněji, je fakt, že si našel čas, aby odešel od těchto špiček v oboru, a projevil skutečný zájem o to, co ten dvacetiletý kluk chce říct. Nejlepší chvíle nastala, když se rozhodl, že je čas, aby zatelefonoval mé mámě v Dublinu, pravděpodobně největší fanynce Kennedyových v Irsku. Ten příběh se stal v naší rodině legendárním, i kvůli reakci mé mámy. Když jsem jí senátora předal k telefonu, myslela si, že jen žertuju jako obvykle, ale když si uvědomila, že je to skutečně on, málem spadla z postele. Vicki si s mámou promluvila také, což od ní bylo úžasné. Byli to tak milí lidé."
- Conor McGuiness

"Po 11. září jsem jako seržant pracující pro New-Yorskou policii dostal na starost i návštěvu senátorů, kterí se na Ground Zero poprvé jeli podívat. Byl mezi nimi i senátor Kennedy. Po návštěvě Ground Zero byl přichystaný oběd. Všichni si sedli ve velkém sále. Všichni, až na senátora Kennedyho. Přešel přes bezpečnostní kontrolu, která tam byla kvůli delegaci, a zeptal se, jestli by bylo v pořádku, kdyby si sedl k nám. Samozřejmě jsme ho přivítali, byla to pro nás čest. Mluvil od srdce o ztrátě New Yorku, který byl tak milován. Všichni jsme znali někoho, kdo 11. září zemřel, a on také. Bylo mi ctí ho poznat, ačkoliv za nepříjemných okolností, a na jeho přátelské gesto, když se s námi posadil ke stolu, budu vždy vzpomínat."
- Steven Stack

"Má rodina patřila mezi mnoho židovských rodin, kterým bylo v bývalém Sovětšském svazu zakázáno po mnoho let emigrovat do cizí země. V roce 1987 se sešlo několik lidí se stejným osudem a rozhodlo se zkusit s celou záležitostí pohnout. Já jsem měl odpovídat na telefonáty. Žádné nějakou dobu nepřicházely. Nicméně najednou telefon zazvonil a pak, k mému velkému překvapení, hlas na druhé straně linky řekl: "Prosím, počtejte chvíli, senátor Kennedy si vás hned převezme." Během několika minut jsem mluvil se senátorem Kennedym. Nepamatuju si detaily naší konverzace, ale už jen fakt, že si sám senátor našel čas, aby nám zavolal, byla ta nejlepší zpráva, kterou jsme mohli dostat. V dubnu 1988 jsem emigroval do USA, nicméně mému otci, profesoru Edwardu Nadgornymu, a mé matce stále nebylo povoleno opustit zem. Šel jsem do senátorovy kanceláři ve Washingtonu, abych ho požádal o pomoc. Jeho štáb mi byl nesmírně nápomocen. Během dalších měsíců jsem obdržel několik e-mailů od senátora Kennedyho, ve kterých mi vyjadřoval sympatie a popisoval kroky, které podnikl, aby přitáhl případ k pozornosti sovětských úřadů. Koncem roku 1988 bylo mým rodičům povoleno odejít. Věřím tomu, že podpora senátora Kennedyho a dalších veřejných figur ve Spojených státech a Evropě byla naprosto zásadní pro jejich propuštění."
- Boris Edward Nadgorny

"Poprvé jsem Teda potkal na kalifornském setkání za zvolení jeho bratra Jacka prezidentem. Přiznávám, že jsem byl zklamaný, protože tam měl vystoupit Bobby, ale na poslední chvíli byl odvolán. Byl jsem jen teenager pracující jako pomocník a Teddy tehdy přednesl inspirativní zajímavý proslov. Ačkoli jsem věděl, že ještě následujících šest let nebudu moct volit, napadlo mě, že bych se mohl stát aktivním členem Demokratické strany. Po projevu se kolem něj shromáždili další aktivisté ze strany včetně Johna Van De Campa. Stál jsem v rohu a povídal si s ostatními mého věku o tom, jak bychom mohli pomoci. Zničehonic se za námi objevil Teddy, chvíli poslouchal, pak se zeptal na naše jména a věk a doporučil nám, abychom zkusili přivést ke kampani co nejvíce Demokratů. Po této radě jsem se stal nejmladším voličem registrovaným v LA a toho léta se zaregistrovalo v našem okrese dalších 400 Demokratů. Kdykoliv jsem později mohl, vídal jsem se s ním. Když jsem pracoval s FBI ve Washingtonu DC a s DEC v Massachusetts, vždy si našel chvíli, aby si se mnou popovídal. Pamatoval si mě jako toho kluka a povzbuzoval mě, abych byl ještě lepším člověkem. Pokaždé si vzpomněl na nějakou zábavnou historku a měl ten nejlepší smích, jaký jsem poznal. Navždy si budu pamatovat jeho a službu, kterou prokázal naší vlasti."
- Eugene Bravo

"Jednoho dne jsem se zoufale toužila zjistit, co se probírá na Demokratickém sjezdu, ale v naší kanceláři nebyla televize. Dlouhodobý člen Clarkova štábu mi doporučil, abych šla do Kennedyho kanceláře. Tak jsem to udělala. Plaše a smutně jsem se zeptala recepční, jestli nemají nějakou televizi, kde bych sjezd mohla sledovat. Odpověděla mi, že jediná televize je v senátorově kanceláři. Přiblížila jsem se k otevřeným dveřím a v tom jsem si všimla, že v kanceláři senátor Kennedy právě mluví s Pierrem Salengerem. Začala jsem couvat. 'Ne,' namítla recepční, 'jděte dovnitř.' Potichu jsem se tedy proplížila dveřmi a zašeptala svou prosbu. Senátor Kennedy se na mě usmál, podal mi sklenici vody a židli - hned před televizi. Zůstala jsem více než hodinu. Nedokážu vyjádřit, kolik pro mě jeho pochopení znamenalo, byla jsem jen patnáctiletá černoška ze severní části města. Senátorova ochota a vřelost navzdory smutku, který tehdy prožíval, mi dala příklad, na který nikdy nezapomenu."
- Maxine Wyman

Na jaře roku 1983 jsem se zúčastnil večeře v Century Plaza Hotelu v Los Angeles, který organizovala MECLA, společnost homosexuálů podporující politiky ochotné vystoupit s návrhy zákonů na podporu homosexuálů. Náš hlavní mluvčí byl senátor Edward Kennedy. Toho večera jsme si s kamarádem řekli: 'Proč ne?' a přesunuli se ke stolu, kde pan Kennedy právě dovečeřel. Pamatuju si, jak mě překvapilo, že kolem nestál žádný bodyguard, normálně jsme mu poklepali na rameno. Ted okamžitě vyskočil, aby nám potřásl rukou, ne, aby přijal naše poděkování, že přišel, ale aby nám poděkoval, že se akce mohl zúčastnit. Nikdy nezapomenu na jeho jasný, nespoutaný smích. Byli jsme nikdo, ale Teddy Kennedy se nám díval přímo do očí s přátelstvím a respektem. To je důvod, proč byl tento úžasný muž tolik milován. Díky za všechno."
- Triton Peter Hebbron

Kam jinam