Zahraniční politika

Kubánská krize

Kubánská krize bývá, krom tradičního atentátu, ve spojení s Johnem F. Kennedym zmiňována snad nejčastěji. Ale o co v ní šlo?

S trochou nadsázky by se dalo říci, že ji začala už vláda prezidenta Eisenhowera. Roku 1959 byl kubánský diktátor Batista sesazen revolucionářem Fidelem Castrem a na Kubu se začala upírat velká část americké pozornosti.

Politický převrat to nebyl úplně nesmyslný a nejspíš byl i ospravedlnitelný. Fulgencio Batista byl diktátor. Spojeným státům nicméně nevadil, udržoval s nimi vřelé vztahy, a když už něco začalo skřípat, souhlasil s uskutečněním prezidentských voleb; že byl jediným kandidátem už byla jen nezajímavá drobnost.

Fidel Castro od nástupu k moci čelil výrazným problémům. Pokoušel se reformami pomoci chudým, chyběly mu však peníze, a tak si dal vyšší daň na těžbu ropy, což se samotných Kubánců moc nedotklo, výrazně to ale změnilo cenu ropy, kterou Spojené státy z Kuby kupovaly. Krom toho také tvrdě zasahoval proti svým, převážně pravicovým, odpůrcům.

I přes to vše CIA dlouho nepovažovala Castra za komunistu. Pak se s ním ale sešel viceprezident Eisenhowerovy vlády a budoucí prezident USA Richard Nixon a po návratu nazval Fidela Castra komunistou, kterého je nutné okamžitě odstavit od moci. Jen pro zajímavost lze dodat, že ani sám Castro na první setkání s Nixonem nevzpomínal v nejlepším, když prohlásil: "Nechtěl jsem od něco peníze, řekl jsem mu však, že skutečně potřebujeme pomoc. Odpověděl mi, že jsem zatím byl prima chlap a že jsem zavedl spoustu skvělých reforem. Potom prohlásil, že se asi během půl roku můžeme znovu setkat a všechno probrat. Půl roku! Věděl přece, že je Kuba na dně, že Batista vybral státní pokladnu až na dno. Vlastně nám tím říkal, abychom se klidně vrátili a zemřeli hladem."

Těžko lze s jistotou říct, jestli měl Nixon pravdu, když prohlásil, že je Castro "vyložený komunista, který bude představovat skutečnou hrozbu", dnes se ale historici více kloní s myšlence, že v době setkání Castro ještě ke komunismu netíhl a byl otevřený jakékoliv pomoci. Kdyby mu ji Nixon nabídl, mohlo taky vše vypadat jinak. Jenže Spojené státy začaly zanedlouho blokovat obchod s Kubou, což Castra donutilo žádat o pomoc SSSR. Následovalo také znárodnění cukrovarů a dalších soukromých podniků, což vláda prezidenta Eisenhowera brala jako jistý znak komunismu.

CIA začala připravovat fantastické plány na Castrovo sesazení. Jednou měla být Kuba zaplavena falešnými penězi, jindy měl být Castro na veřejnosti zesměšněn omamnou látkou, brzy ale CIA došla k závěru, ve že by měl být Castro zavražděn a přijala tento fakt jako samozřejmost.

V této fázi se do plánování dostává americká mafie. Ta během Batistovy vlády na Kubě vlastnila četná kasína, o které kvůli jedné z mnoha Castrových reforem přišla, a nabídla se, že se bude podílet na vojenském výcviku Kubánců, kteří před režimem Fidela Castra utekli na Floridu a kteří se měli vylodit v Zátoce sviní, aby Castrův režim svrhli.

Zdálo se, že Nixon předpokládal, že vylodění v Zátoce sviní provede už jako prezident on sám, události však hrály proti němu. Roku 1960 byl prezidentem zvolen John F. Kennedy a přijal nelehkou úlohu rozhodnout v situaci, o jejímž plánování pravděpodobně do té doby nic nevěděl a nejspíš s ním také nesouhlasil.

V původním plánu CIA stálo, že imigrantům na Kubě pomůže americké letectvo, Kennedy však tuto variantu zavrhl, jelikož si nepřál, aby svět věděl, že za invazí stály Spojené státy. Vše mělo vypadat jako operace samotných imigrantů. Šéf CIA Dulles Kennedymu stažení letectva schválil s tím, že i bez něj bude plán proveditelný. Dle záznamů vyplývá, že si byl dobře vědom toho, že kubánské jednotky bez vzdušné podpory selžou, nicméně předpokládal, že mladý, nezkušený prezident letectvo stejně povolá v okamžiku, kdy uvidí, že prohrává. Nestalo se tak.

Vylodění v Zátoce sviní 16. 4. 1961 skončilo fiaskem. Dle lidí, kteří s Kennedym pracovali, si prezident ještě dlouho vyčítal, že řadu lidí poslal de facto na smrt, a invazi považoval za obrovskou chybu. Veřejně se pokusil od celé záležitosti distancovat, nicméně účast USA na invazi bylo nemožné udržet v tajnosti. Kuba se definitivně přiklonila k SSSR a Castro se veřejně přihlásil k ideologii komunismu. 3. února 1962 vyhlásila americká vláda embargo na Kubu.

Během jara 1962 došlo k dohodě mezi Castrem a Chruščovem a od 12. července se na Kubu začaly přemísťovat rakety středního doletu. CIA selhala, o situaci se dozvěděla až o měsíc později. Chruščov existenci raket na Kubě dosud odmítal.

V říjnu 1962 byly Kennedymu doručeny fotky, kde byl jasně vidět postup sovětských prací, což prezidenta vedlo k námořní blokádě Kuby. Americké loďstvo tehdy obklíčilo Kubu a bránilo vjezdu sovětských lodí, které by mohly přivážet další zbraně, vyvolávat námořní bitvy ale nechtělo. Bohužel blokáda nestačila a už začaté montáže na Kubě pokračovaly. Nedlouho na to Chruščov poprvé uznal existenci raket.

O několik dní později byl nad Kubou sestřelen americký průzkumný letoun a Kennedy reagoval ostřeji, než od tak mladého, nezkušeného politika Chruščov nejspíš kdy čekal. JFK dal Chruščovovi ultimátum; Sovětský svaz měl do 48 hodin stáhnout sovětské rakety, jinak jakákoliv případná mírová řešení ze strany USA padnou.

Již následujícího dne, 28. října 1962, byly rakety z Kuby staženy. Po splnění Kennedyho požadavků byla 20. listopadu 1962 ukončena i námořní blokáda Kuby a krize byla, zdálo se, zažehnána. I tak embargo Kuby ze strany USA pokračuje dodnes a vztahy s Kubou se ani o padesát let později nezlepšily.